HAWAII PĚNČÍN historie domu / historii domu zpracovala skvělá rodokmenařka Magda

Živá kronika pěnčínského č. p. 20: 

Příběh domova, lidských osudů a sklářského ohně

Když se dnes podíváte na pěnčínský dům s číslem popisným 20, vidíte klidné stavení, které dokonale splývá s okolní podhorskou krajinou. Pokud se ale zaposloucháte do praskání jeho zdí a prolistujete se zažloutlými, staletými stránkami matrik a sčítacích archů, zjistíte, že tento dům má hlubokou duši. Prošly jím generace rychtářů, krejčích, ševců a sklářských mistrů. Každý z nich v něm zanechal kus svého života, radostí i těžkých zkoušek.

Kapitola I: 

V časech ptáčníků a tří panství (18. století)Příběh místa, kde dům stojí, se začíná psát v dobách, kdy krajina pod Černostudničním hřbetem vypadala úplně jinak. V obci se dodnes vypráví, že Pěnčín nese své jméno podle místních ptáčníků. Ti zde žili ve skromných horských chalupách a živili se chytáním ptactva. Život tu nebyl jednoduchý. V druhé polovině 17. století byl Pěnčín rozdělen na hranici tří různých panství – lidé zde byli poddaní buď Hrubému Rohozci, Malé Skále, nebo Svijanskému panství. Živili se zemědělstvím, pásli dobytek na rozsáhlých pastvinách, těžili dřevo z hlubokých lesů a někteří už tehdy pomáhali v okolních sklářských hutích, kam dodávali vytěžený křemen. Slavná mapa Jana Kryštofa Müllera z roku 1720 zachytila tuto tajuplnou podhorskou obec ještě pod starým názvem "Pintschay".První písemná stopa přímo u čísla popisného 20 se objevuje v soupisu poddaných z roku 1775. V té době zde stála stará dřevěná roubenka s původním vchodem směřujícím na východ. Pod její střechou tehdy žila vdova Katharina Hoffmann se svými dvěma syny – šestnáctiletým Johannem Christophem a čtrnáctiapůlletým Josephem. O dvanáct let později, v roce 1787, matrika v domě zaznamenává domkaře Gottfrieda Weihse s manželkou Kateřinou, rozenou Lebedovou. Ti zde však byli pravděpodobně jen v nájmu, protože skutečný rodový příběh tohoto stavení se teprve chystal propuknout s příchodem rodu Wolfů.

Kapitola II: 

Rychtářský dům a dědictví otců (Přelom 18. a 19. století)Na konci 18. století se v č. p. 20 usazuje rodina Wolfových. V soupisu poddaných z roku 1797 nacházíme v chalupě třiadvacetiletého Antona Wolfa s jeho stejně starou manželkou Mariou. Kolem nohou se jim batolily dvě malé děti: dvouletá Maria Anna a roční Anton. Nebyli tu však sami. Výměnek s nimi sdílel tehdy už šestasedmdesátiletý dědeček Georg Wolf – pamětník starých časů, který pamatoval ještě první vojenské mapování za císařovny Marie Terezie. Antonův otec, starý rychtář Anton Wolf, v té době hospodařil na nedalekém č. p. 25 a vychovával dalších osm dětí.Mladý Anton Wolf byl v obci velmi váženým mužem. Netrvalo dlouho a kolem roku 1806 převzal po svém otci úřad pěnčínského rychtáře (tehdejšího starosty a soudce). Dům č. p. 20 se tak stal oficiálním srdcem obce. Právě sem chodili sousedé řešit své spory, uzavírat dohody a ohlašovat vrchnostenské nařízení.V roce 1809 byla chalupa "šacována" (oceněna) na tehdy úctyhodných 1050 zlatých. Aby v rodovém hospodářství mohl pokračovat další syn, Johann Georg Wolf, musel odkoupit část domu od svého bratra Josefa, což další dlouhá léta svědomitě splácel. Josef v domě ještě chvíli zůstal a v roce 1803 zde pokřtil dceru, kterou měl s manželkou Marií Halamovou ze Skuhrova.V roce 1820 hospodařil na domě Johann Georg se svou ženou Mariou Annou, dcerou hospodáře Antona Kellera z Bezděčína. Její otec, starý Anton Keller, se na sklonku života odebral na výměnek právě ke své dceři do č. p. 20, kde v roce 1821 ve věku požehnaných 86 let v poklidu zemřel.

Kapitola III: 

Dvě rodiny, ševci a krejčovské nůžky (Polovina 19. století)Čas neúprosně plynul a drsný horský život formoval další generace. V roce 1855 nacházíme v matrikách jako majitele domu Franze Wolfa, domkaře a zedníka (syna Johanna Georga), který se oženil s Teresií Pfeiferovou z pěnčínského č. p. 12. Kraj se začínal měnit – zemědělství už k obživě nestačilo a do horských chalup se stále častěji stěhovala řemesla.Chalupa č. p. 20 byla dostatečně prostorná, a tak v ní v té době žily hned dvě rodiny najednou. V roce 1865 zde krátce nachází útočiště Franzova dcera Barbora, která se provdala za mistra ševcovského Františka Antonína Koželuha – syna kováře s velkým hamrem z Jesenného. Společně v domě pokřtili dceru, ale záhy se jejich cesty s č. p. 20 rozešly.Místo nich se do druhé části domu stěhuje švec a krejčí František Maryška, rodák ze Střevelné. Jeho příchod je spojen se silným, až melancholickým lidským příběhem. Zamiloval se do druhé Franzovy dcery, Marie Anny Wolfové. Ta v roce 1870 porodila nemanželskou dcerku Bertu, u které v matrice otec chyběl. Holčička bohužel záhy zemřela. František Maryška však ukázal velké srdce – s Marií Annou se oženil, přijal ji i s její minulostí a v č. p. 20 si vybudoval krejčovskou dílnu. V roce 1887 se jim zde narodil syn, kterého s hrdostí pokřtili.Současně s krejčovskou rodinou Maryškových žil v domě bratr Marie Anny, Adolf Wolf, který hospodařil na rodovém majetku a vzal si Antonii, dceru obchodníka se sklem z Hutě. V roce 1889 pak další z bratrů, hospodář Anton Wolf, křtí v domě svého syna, kterého měl s Františkou Hofmannovou z Jistebska.Koncem 19. století prošel dům zásadní proměnou. Stará dřevěná roubenka už dosloužila a rodina se rozhodla pro modernizaci. Katastrální mapy z let 1874–1915 jasně zachytily rozsáhlé stavební úpravy. Původní žlutě značené stavení bylo rozšířeno o nově plánovanou růžovou přístavbu a dům získal pevnější, modernější ráz. Změnil se i původní vchod z východní strany. Vše bylo připraveno na novou éru, která měla dům rozzářit skleněným leskem.

Kapitola IV: 

Zářící sklo a pěnčínská driketa (20. století)S příchodem 20. století zachvátila Pěnčínsko sklářská horečka. Po celém okolí se začaly stavět mačkářské dílny na výrobu skleněných perlí a šperkových kamenů. Starý rod Wolfů střídá v domě nová krev – rodina Strnadových. Když v lednu roku 1921 prošel dveřmi č. p. 20 sčítací komisař, zaznamenal do archu velkou a hrdou domácnost o sedmi lidech. Majitelem bytu byl osmapadesátiletý Josef Strnad, rodák ze Bzí, který v domě žil už od roku 1870. Jeho padesátiletá manželka Berta pocházela z Hutě. Společně vychovávali čtyři vlastní děti: Elsu (22 let), Alfreda (18 let), Bertu (17 let) a školáka Hedviku (11 let). S nimi v domě vyrůstalo ještě čtrnáctileté osvojené dítě v pěstounské péči – Emil Zimmermann, sirotek z Dolních Lučan. Celá rodina byla německé národnosti a římskokatolického vyznání. Na tehdejší dobu byli všichni velmi vzdělaní – včetně dětí všichni uměli číst a psát. 

Josef Strnad a jeho osmnáctiletý syn Alfred hrdě uvedli své povolání: mačkáři skla, pracující doma na svém. K domu č. p. 20 totiž tehdy neodmyslitelně patřila samostatná sklářská dílna – driketa (driket), která stála v těsné blízkosti domu na stejném pozemku. Byla to typická stavba té doby: malá chaloupka s vysokým, hrdým komínem. 

Představte si ten obraz: venku zuří horská zima a v driketě vedle domu celou noc sálá mačkářská pec. Josef se synem Alfredem berou do rukou dlouhé skleněné tyče, žhaví jejich konce v plameni do ruda a pak obrovskými, těžkými kleštěmi odlamují tekuté kousky skla. Tyto kleště byly opatřené takzvanými kaplíky – výměnnými formičkami. Jedním silným stiskem ruky dokázali ze žhavé hmoty "odmáčknout" dokonalý tvar budoucího korálku nebo šperkového kamene. Broušením se pak už jen začišťovaly kraje. Byla to revoluční a levnější metoda, která nahradila složité broušení z drahých kamenů. Že Strnadovi v č. p. 20 nebyli žádní obyčejní dělníci, ale skuteční mistři svého řemesla, dokazuje Adresář dodavatelů pro průmysl kovových a skleněných šperků v Jablonci z roku 1924 a 1930. Josef Strnad je zde oficiálně veden jako majitel sklárny a specialista na prestižní techniku "karmosiere" – umění precizního obkládání velkého centrálního kamene drobnými skleněnými kamínky. Vyráběli zde držené kameny, perly ve šmirglu a ovládali techniku zvanou "nový oheň". Celým dvorem mezi obytným domem a dílnou tehdy vonělo teplo, sklářský vosk a síra. 

Ženy a dcery – Berta starší, Elsa i mladší Berta – pracovaly v domácnosti a pomáhaly s navlékáním, začišťováním a balením hotového zboží.

Kapitola V: 

Nová naděje a Havaj v Jizerkách (Současnost)

Po odchodu starých sklářských mistrů dům dlouhá léta unaveně odpočíval. Zub času a drsné podhorské klima si vybraly svou daň, a tak stavení postupně chátralo a ztrácelo svůj někdejší lesk. Zdálo se, že slavné časy rychtářů a mačkářů skla už zůstanou jen zapomenutou vzpomínkou v archivech. Vše se ale změnilo v přelomovém roce 2020. Tehdy jsem dům objevila a zakoupila. Stavení se sice nacházelo v poněkud horším, zanedbaném stavu, ale pod vrstvami prachu a omítek bylo stále cítit ono silné genius loci – duši domu, která volala po záchraně. Pustila jsem se proto do kompletní, rozsáhlé a citlivé rekonstrukce. Cílem nebylo jen opravit staré zdi, ale vdechnout domu zcela novou, léčivou energii. Z historického stavení tak v srdci Jizerských hor vykvetl nečekaný ráj – Havaj v Jizerkách. Místo, kde se drsná krása severních Čech potkává s hřejivou exotikou, klidem a hlubokou spirituální očistou. Z domu, kde se kdysi žhavilo sklo a tvrdě pracovalo, se stal bezpečný přístav stvořený pro odpočinek, relaxaci a osobní růst. Dnes pod touto střechou lidé zanechávají shon všedních dnů. Mohou zde prožít hluboce uvolňující masáže, načerpat sílu z okolní přírody nebo se zúčastnit sebepoznávacích a rozvojových seminářů. Velkým srdcem celého domu se stalo sdílení prastaré havajské filozofie Ho'oponopono – učení o odpuštění, lásce, harmonii a uvádění věcí do správného řádu. Kruh se tak symbolicky uzavírá.

Epilog: Dům, kde se očišťuje duše

Když dnes procházíte kolem domu č. p. 20, z oken obytného stavení už dávno nezní rytmické cvakání krejčovských nůžek Františka Maryšky a ze sousední mačkárny nestoupá hustý sklářský kouř. Přesto tam ty příběhy stále jsou, jen dostaly nový rozměr.Zatímco v 19. století se zde pod vedením rychtáře Wolfa urovnávaly sousedské spory a ve 20. století se v plameni pece čistilo sklo pro jablonecké šperky, dnes se v tomto domě čistí lidské vztahy, staré křivdy a unavené duše skrze principy Ho'oponopono.Starý Josef Strnad kdysi přecházel po dvorku s náručí plnou čerstvě odmáčknutých skleněných perlí, které měly dělat radost lidem po celém světě. Dnes z tohoto domu odcházejí lidé s lehkostí v srdci a klidem v mysli. Tento dům není jen stavbou z cihel, dřeva a kamene – je to živá, a láskyplná kronika Pěnčína, jejíž příběh pokračuje dál s každým vaším úsměvem a každým dalším dnem.